Jaguar E-type

Jaguar E-type byl sportovní automobil britské automobilky Jaguar vyráběný od roku 1961 do roku 1975. Patří mezi nejslavnější modely značky a zároveň je mnohými odborníky považován za nejkrásnější automobil 20. století.[1] Ve Spojených státech se prodával pod označením XK-E. Vyrobeno bylo celkem 72 507 vozů. Jeho předchůdcem byl model XK 150, nástupcem pak model XJ-S. Vůz byl úspěšným díky skvělým jízdním vlastnostem a vysokému výkonu, fantastickému vzhledu a značně nižší ceně než u srovnatelných sportovních vozů a vozů kategorie GT. S max. rychlostí až 240 km/h se stal v roce 1961 nejrychlejším britským sériově vyráběným vozem.[2] Vyráběl se ve třech sériích vždy buď jako kupé s pevnou střechou (FHC) nebo otevřený roadster (OTS).

Jaguar E-type série 1

Historie Jaguaru E-type začala v roce 1958, kdy automobilka poprvé rozhodla o vývoji nového vozu na pomezí sportovního vozu a vozu typu GT, kde už nemohl soupeřit s konkurencí stárnoucí Jaguar XK 150.[3] Téhož roku vzniknul prototyp s označením E1A (oficiálně E-type 1 Aluminium). E1A vycházel se závodního modelu D-type, ovšem obsahoval již pokročilejší skořepinovou konstrukci a především nové nezávislé zadní zavěšení kol. Poháněl jej 2,4litrový motor XK, který používal model Mark I. Prototyp E1A byl po splnění jeho úkolu automobilkou oficiálně zničen. Vývoj pokračoval s prototypem E2A, který byl poprvé testován v roce 1959. Stále byl spjat s modelem D-type ale obohacený o nová konstrukční řešení z E1A. Jaguar E2A byl již určen pro nasazení ve 24hodinovém závodě v Le Mans ročníku 1960. Oproti 15 cm kratšímu D-typu měl vůz pro závod vytvořeny nové vstupy vzduchu nad zadními koly. Podle pravidel musel být jeho 3,8litrový motor XK snížen na rovné tři litry, což se podepsalo na jeho životnosti. E2A Briggse Cunninghama ve 24hodinovém závodě Le Mans nedojel pro poruchu na vstřikování. Nicméně to bylo poprvé, kdy se nový závodní Jaguar představil veřejnosti. Po neúspěchu v Le Mans vůz dostal zpět 3,8litrový motor s nímž nějaký čas závodil na tratích v USA. Od modelu E2A už bylo málo k sériové podobě Jaguaru E-type. Typ E byl prvním Jaguarem s nezávislým zavěšením zadních kol, díky kterému vůz dobře držel stopu i ve vysokých rychlostech. Toto lichoběžníkové zavěšení, vyvinuté inženýrem Bobem Knightem,[4] s označením IRS používalo příčná a podélná ramena s vinutými pružinami a stabilizátorem zaručující pevnost i úsporu hmotnosti. Přední část vozu je tvořena rámovou konstrukcí z pevnostních ocelových trubek a pomocným rámem, zatímco zadní a střední část je tvořena konstrukcí ocelovou skořepinovou. Jaguar E-type se veřejnosti poprvé oficiálně představil v březnu 1961 na autosalonu v Ženevě, kde byl vystaven vůz ve verzi kupé s 3,8litrovým motorem. Vůz se stal senzací díky aerodynamickému designu karoserie navrženou Malcolmem Sayerem, jenž měl zásluhu i na vzhledu závodního Jaguaru C-type a D-type. Právě vítězným typem D z Le Mans 1955, 1956 a 1957 se nejvíce inspiroval. Vzhled modelu E-type byly tak ohromující, že je jeden jeho exemplář vystaven v Muzeu moderního umění v New Yorku.

Jaguar E-type FHC 1. série

Jaguar E-type série 1 se začal prodávat s šestiválcovým motorem XK o objemu 3781 cm3 známého z modelu XK 150S. Dával výkon 265 koní (197 kW) a točivý moment 378 Nm, což stačilo vozu k zrychlení z 0 na 100 km/h za 7,1 sekundy a dosažení max. rychlosti 240 km/h. Tak vysoké jízdní výkony nabízela konkurence za nesrovnatelně vyšší peníze. Při uvedení na trh vůz stál o polovinu méně než srovnatelný vůz značky Ferrari a o třetinu méně než jeho největší konkurent Aston Martin DB4. Není proto divu, že byla od začátku výroby po modelu velká poptávka. Každý vyrobený exemplář putoval ihned ke svému majiteli přes pořadník. Tak na vozidlo čekaly hvězdy pop-music, závodníci, příslušníci šlechty nebo úspěšní fotbalisté.[5] Od počátku se vůz nabízel v provedeních kupé FHC (Fixed Head Coupé) nebo levnější roadster OTS (Open Two Seater). Zvláštním provedením byl E-type s označením flatfloor-roadster, který se prodával pouze do června 1962, a jenž byl kritizován za omezený prostor v interiéru. Rychle proto přišla změna v podobě nově vytvarované příčné výztuhy karoserie, díky čemuž bylo možno sedadlo posunout více dozadu. [5] Tyto vozy charakterizují na první pohled vnější kliky krytu motoru, jež byly při úpravě v roce 1962 přemístěny dovnitř.[6] Flatfloor-roadsterů bylo vyrobeno pouze okolo pěti set exemplářů, a jsou proto v současnosti vysoce ceněny. E-type se prodával s manuální čtyřstupňovou převodovkou Moss s nesynchronizovaným prvním rychlostním stupněm, která provázela vozy Jaguar od 30. let, kotoučovými brzdami na všech kolech a úzkými diagonálními pneumatikami. Interiér byl na sportovní vůz spíše luxusní, např. přístrojová deska byla z hliníku a obsahovala i startovací tlačítko.[5] V roce 1964 vůz dostal nový silnější šestiválcový motor XK o objemu 4235 cm3, který zvýšil především kroutící moment. K tomu se přidala i zlepšená převodovka s brzdami a vylepšená sedadla a prvky vnitřní výbavy. Technický pokrok při zachování stylistické čistoty designu má za následek, že je provedení se 4,2litrovým motorem považováno za nejlepší verzi Jaguaru E-type. V roce 1966 se začala nabízet prostornější varianta 2+2 se zvýšenou střechou, která nabízela dvě nouzové sedačky navíc. Kvůli tomu byl prodloužen rozvor o 23 cm a hmotnost vzrostla o cca 100 kg, což mělo za následek zhoršení jízdních vlastností. V téže době se pro americký trh začíná prodávat automatická převodovka Borg-Warner. Vozů E-type série 1 se prodalo celkem 38 419 kusů.

E-type série 2 OTS

Série 2 přišla jako reakce na americké bezpečnostní předpisy, které zasáhly vzhled i výkon vozu. Největší změnou byly nově nekryté přední světlomety, jež nahradily světlomety kryté organickým sklem u první série.[7] Dále byly zvednuty nárazníky došlo k většímu seskupení světel pod jejich úrovní. Změnami prošel také interiér, kde došlo k mírnému přepracování palubní desky a hliníkový středový panel byl nahrazen černým vinylovým. V roce 1969 byly změněny směrové ukazatele a přibyly opěrky hlav u předních sedadel. Byly také zlepšeny brzdy, posilovač řízení a nabízena i klimatizace. Některé z těchto změn přišly již v roce 1967, jako např. nastavitelné opěrky sedadel, nové bezpečnostní pásy nebo nekryté světlomety. Tento plynulý přechod mezi sérií 1 a 2 je odborníky označován jako série 1 ½.
Materiály byly čerpány ze stránek www.wikipedia.com.